Proč se to stalo právě v práci …

V první části jsem psala o tom, jak jsem byla na záchodě v práci přesvědčená, že umírám.

Tehdy jsem vůbec netušila, že zažívám panickou ataku. A už vůbec jsem nechápala, proč se mi to stalo právě tam.

Dnes už to vím.

Když se na to dívám zpětně, nebyla to náhoda. Nebylo to „z ničeho nic“. Moje tělo tehdy jen velmi razantně řeklo něco, co jsem si já sama ještě nechtěla přiznat.

Nebyl to jen jeden špatný den

Tohle mi přijde důležité zmínit.

Panická ataka nepřišla proto, že bych měla jeden náročný meeting nebo blbé odpoledne. Nepřišla kvůli jedné jediné situaci. Byla to spíš poslední kapka. Vyústění něčeho, co už se ve mně nějakou dobu hromadilo.

Byla jsem na nové pozici jako Projektová manažerka. Učila jsem se nové věci, poznávala lidi, procesy, prostředí. Navenek jsem fungovala. Vlastně docela dobře. Jenže uvnitř jsem někde už věděla, že tohle není ani firma, ani pozice pro mě.

Každodenní meetingy do večera, chaos ve vedení, tlak, žádný pořádný onboarding a moje tehdejší neschopnost říct si o prostor nebo si přiznat, že tohle fakt nechci … to všechno se ve mně sčítalo.

A já jsem místo zastavení dělala to, co spousta z nás umí dokonale:
ještě jsem přidala.

Myslím, že takhle to má spousta z nás … a především my ženy.

Dlouho fungujeme. Zvládáme. Jsme schopné, zodpovědné, výkonné. Umíme držet věci pohromadě a často ještě i vytvořit dojem, že je všechno v pohodě a že jsme super ženy.

Nepomáhá nám ani to, že se podíváme na sítě a vidíme ostatní ženy, co všechno zvládají… kariéru, mateřství, vzkvétající manželství atd. a velmi rychle se dokážeme dostat do začarovaného kruhu.

Jenže právě toto může být začátek „konce“.

Když je pro tebe normální fungovat přes výkon, nemusíš si vůbec všimnout, že už nejsi jen unavená. Že už nejde jen o náročnější období. Že už se v tobě možná nějakou dobu něco ozývá, ale ty to pořád přecházíš, racionalizuješ nebo omlouváš.

A pak se jednou stane něco, co tě zastaví.

Co jsem tehdy ještě nechtěla vidět

Dnes už to umím pojmenovat mnohem přesněji.

Nešlo jen o to, že ta práce byla náročná. Šlo i o to, že mi vnitřně zkrátka neseděla. Že jsem v ní prostě nebyla JÁ. Že jsem se snažila fungovat v něčem, co mi bylo naprosto nepřirozené. A že jsem si to dlouho nechtěla dovolit přiznat, protože odcházet rychle, nezvládnout něco nebo si říct o úlevu mi tehdy připadalo jako selhání.

Byl za tím strach.

Ze zranitelnosti.
Ze selhání.
Z toho, že zklamu.
Z toho, že budu vypadat neschopně.

Z toho, že mě vyhodí.

A tak jsem radši dělala to, co jsem uměla skvěle.

Jela dál jak „motorová myš“.

Co bych dnes udělala jinak

Moje dnešní 46 leté já by tu situaci řešilo úplně jinak.

Řekla bych si o pár dní volna.
Bez pocitu viny.
Bez přemýšlení nad tím, kdo to za mě dodělá.
Bez toho, abych měla potřebu něco dokazovat.

Zároveň bych úplně bez obalu pojmenovala, co se stalo a že nehodlám pokračovat v tempu, které je pro mě evidentně za hranou. A ano, přišla bych i s návrhem, jak situaci řešit. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním.

Jenže moje tehdejší třicetileté já tohle ještě neumělo.

A víš co? To je v pořádku. Dnes to neříkám proto, abych se zpětně soudila. Říkám to proto, že vidím, jak moc nás věk, zkušenost a sebepoznání mění. Upřímně věřím tomu, že vše se dá naučit a na všem postupně pracovat.

Jak poznat, že už nejde jen o „blbé období“

Ne každý pracovní stres vede k panické atace. Ne každé těžké období znamená, že musíš dát výpověď. Ale jsou chvíle, kdy už je dobré zbystřit a přestat si všechno vysvětlovat stylem „to přejde“, “všude je něco”.

Možná stojí za to se zastavit a položit si pár otázek:

• Jak se teď v práci opravdu cítím?
• Co už o své situaci nějakou dobu vím, ale pořád to před sebou omlouvám?
• Beru si práci často domů? (a nemyslím laptop)
• Je tohle ještě jen náročné období, nebo už cítím, že se děje něco hlubšího?

Nemusíš čekat, až to bouchne

A tohle je asi to hlavní, co bych si přála, aby z tohoto článku zaznělo.

Nečekej na „někdy“, na to, až budeš připravená to řešit.

Nemusíš čekat na to, až se vrátíš z dovolené nebo na to, až třeba znovu onemocníš nebo se pohádáš s manželem, dětmi…

Prostě se jen zastav …

Může ti k tomu posloužit Kariérní zrcadlo. Pro chvíle, kdy víš, že v práci něco není v pořádku, ale ještě to neumíš nebo nechceš říct nahlas.

A pokud už cítíš, že nejsi jen ve fázi zastavení, ale potřebuješ si opravdu ujasnit, jestli zůstat, odejít, nastavit hranice nebo udělat změnu, může být pro tebe dalším krokem i Rozhodnutí bez dramatu.

Na závěr bych ráda upozornila také na to, že my dospělí trávíme zhruba třetinu života v práci. To je zatraceně dost dlouho na to, abychom ho trávili někde, kde se dlouhodobě trápíme nebo necítíme dobře. A jak já ráda říkám, všechno se vším souvisí.

Ta vnitřní nespokojenost či napětí tě stejně dřív nebo později může negativně ovlivnit nejen na zdraví, ale může se propsat i do osobních vztahů…

A pokud na to nechceš být sama a cítíš, že máš v hlavě zmatek a spíše více otázek než odpovědí, ráda se s tebou na to podívám.