Neodešla jsem z korporátu proto, že bych musela.

Odešla jsem, protože jsem už nemohla jinak.

Žiji už patnáct let v Budapešti se svým maďarským manželem, desetiletým bystrým synem a roztomilým kocourem. Mám za sebou 23 let v nadnárodní společnosti, z toho několik let ve vedoucích pozicích. Stabilitu, odpovědnost, výsledky.

Zvenku všechno fungovalo.

A pak přišel rok 2024. Dostala jsem výpověď z organizačních důvodů. Situace, kterou by někdo popsal slovy:

„Pane bože, co teď se mnou bude?

Já jsem ji ale – po prvotním nadechnutí – uchopila jinak.
Řekla jsem si:

„Tak a teď mám konečně prostor dělat to, co mi opravdu dává smysl.“

Neutekla jsem. Rozhodla jsem se.

Když je všechno „v pořádku“… a přesto to nestačí

Nebyla jsem vyhořelá.
Nebyla jsem nespokojená.
Dokonce mi byla nabídnuta další velmi pěkná pozice.

A právě tehdy mi došlo, že už nechci pokračovat stejným směrem. Ne proto, že by byl špatný – ale proto, že už nebyl pravdivý.

Tenhle moment znám dnes velmi dobře i od svých klientů. Chvíli, kdy se ozve tichý, ale neodbytný hlas:
„Tohle už nejsem já.“ Právě s tímto vnitřním nesouladem pracuji v koučinku.

Já jako šéfka: efektivní, přísná… a hodně unavená

Už jako malá holka jsem měla vůdčí sklony. Ve školce mi říkali „šéfová“. Když si paní učitelky chtěly vypít kávu, postarala jsem se o řádný chod skupiny. Tenhle styl mi – bohužel i bohudík – zůstal. Více než šest let jsem působila ve vedoucích rolích. Moji lidé mě měli v zásadě rádi, ale věděli, že se ode mě očekává výkon. Přesnost. Disciplína.

A pak přišla jedna věta, která mi zůstala v hlavě dodnes:

„Lenka je přísná. Nedá se s ní moc diskutovat. Když se dělá, co řekne, je klid.“

Au.

Tohle byl můj první velký AHA moment.
Stála jsem před volbou:

• buď ještě víc přitvrdím
• nebo se zastavím a zeptám se sama sebe, proč mi v tom vlastně není dobře

Poprvé jsem začala brát zodpovědnost ne za výsledky – ale za sebe.

Rodičovství jako zrcadlo, které neokecáš

Další velkou školou pro mě bylo rodičovství.
Tam jsem velmi rychle pochopila, že autoritativní styl nevede k respektu, ale k frustraci. A často i k pláči – na obou stranách. Zároveň jsem si začala víc uvědomovat něco, co tam bylo vždycky:

• umím naslouchat
• nesoudím
• vnímám souvislosti
• a lidé se mi svěřují

Jen jsem tyhle dary dlouho neuměla považovat za přednosti. Dnes vím, že jsou jedním ze základních pilířů kvalitního koučinku.

Když se efektivita potká s empatií

Postupně mi začalo docházet, že nepotřebuji opustit strukturu ani výsledky. Potřebuji je doplnit o lidskost, empatii a hloubku.

Začala jsem si klást otázku:
Jak vytvořit prostředí, kde lidé nejen plní cíle, ale zároveň se cítí v souladu sami se sebou?

A tady začala moje skutečná cesta.

Osobní rozvoj bez fanatismu

Moje první kroky vedly – možná překvapivě – ke knihám a kurzům o výchově dětí.
Tehdy mi došlo něco zásadního: výchova není o dětech, ale o rodičích.

Kurzy jako Výchova Nevýchovou a knihy Aha rodičovství, Koncept kontinua nebo Vychováváme děti a rosteme s nimi mě naučily respektu, práci s emocemi a reakcemi, které zažíváme denně.

Postupně jsem se začala víc zajímat o to, jak funguje lidská mysl a tělo.
Členství v Younity CZ/SK mě přivedlo k práci Bruce Liptona, Gregga Bradena a Joe Dispenzy. Díky tomu jsem začala meditovat a absolvovala i program The Formula.

Nestrávila jsem stovky hodin studiem proto, abych měla další nálepku. Ale proto, abych si vybrala jen to, co dokážu sama žít.

A pak přišel „ten pravý koučink“

Abych svou cestu ukotvila, začala jsem se vzdělávat u Jacka Canfielda a Marci Reynolds.
Ne proto, že by mi slíbili zázraky – ale proto, že mi dali odvahu věřit, že změna je možná, když za ni převezmeme odpovědnost.

To, co jsem se učila, jsem začala okamžitě aplikovat – nejdřív na sobě, pak s lidmi kolem sebe.

A zpětná vazba přišla přirozeně:

„Ty jsi mi vlastně neřekla, co mám dělat.
Ale dovedla jsi mě k tomu, že jsem si na to přišel sám.“

„Díky tobě mám pocit, že to zvládnu. Protože mě opravdu vnímáš.“

Proč dnes dělám to, co dělám

Věřím, že každý z nás má v sobě obrovský potenciál. Jen ho často zakryly staré programy, kritické prostředí, tlak na výkon a snaha „zapadnout“. Já dnes lidem nepomáhám tím, že bych jim říkala, co mají dělat. Pomáhám jim vidět pravdu, kterou už dávno cítí – a najít odvahu ji žít.

Nemohu udělat změnu za tebe. Ale pokud se na tu cestu vydáš, mohu ti slíbit:

• podporu
• respekt
• empatii
• a bezpečný prostor

Představ si to jako putování. Cestou potkáš pochybnosti, strachy i „bubáky“. Ale taky úlevu, klid a pocit, že konečně jdeš svou cestou.

A moje role? Budu tak blízko, jak jen budeš potřebovat.

Pokud se v mém příběhu poznáváš a cítíš, že stojíš na podobném rozcestí, můžeš se podívat na možnosti spolupráce zde: Koučink