Myslela jsem, že umřu … v práci

… najednou se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z těla. Polil mě studený pot, třásla jsem se, brnělo mě v obličeji, zatmělo se mi před očima a v hlavě mi jelo jediné:

Lenko, tohle je asi tvůj konec.

Stalo se to v práci.
Na záchodě.
Po nekonečném meetingu, který se táhnul až do večera…

A já tehdy vůbec netušila, že právě zažívám svou první panickou ataku.

Tento článek bude dost osobní. Poprvé veřejně sdílím, že jsem prodělala panickou ataku – a to právě v práci.

Přijde mi sakra důležité o tomhle tématu psát. Mám pocit, že se stále trochu bagatelizuje. A možná i proto, že já sama mám tendenci otevírat právě ta témata – která jiní raději zametou pod koberec – jsem se rozhodla sdílet svoji osobní zkušenost.

Tři ženy. Jedna zkušenost.

Před dvěma týdny jsem absolvovala trénink první pomoci. Byly jsme tam tři ženy – různého věku, různé národnosti a každá i s úplně jiným příběhem. Přesto jsme měly všechny tři něco společného:

zkušenost s panickou atakou.

Bylo to zároveň zajímavé i smutné. Jak se nějak přirozeně stalo, že panická ataka je součástí našich životů? Jako by to byla normální věc, která se prostě stává.

Není. Nebo by alespoň neměla být.

A přitom je to pro spoustu žen realita, o které se příliš nemluví. Možná právě proto, že se to těžko popisuje a taky se za to můžeme stále stydět. Ten pocit, kdy si myslíš, že ti srdce vyskočí z těla a před očima máš najednou černo, je fakt děsivej…

Co říkají data

Panická ataka není výjimečná, ale pořád je dost tabuizovaná. Podle českých odborných zdrojů ji zažije během života každý pátý člověk – některé odborné studie mluví dokonce o čtvrtině populace. Diagnostikovanou panickou poruchou, tedy opakujícími se atakami, pak trpí 2–4 % obyvatel a ženy bývají postiženy dvakrát častěji než muži … kdoví proč. 🙁

No a pak je tu ještě jedna věc, která s tím neodmyslitelně souvisí:

pracovní stres

Podle průzkumu společnosti Taylor Wessing v ČR se s pracovním stresem setkalo téměř 61 % zaměstnanců. Podle dat Českého statistického úřadu si na stres a přepracování stěžuje více než třetina vedoucích pracovníků. A nejčastěji jím trpí lidé ve věku 35 až 50 let – což je mimochodem věková skupina, se kterou já pracuji nejčastěji.

A to je přesně důvod, proč mi tohle téma přijde tak důležité. Protože se nebavíme o něčem okrajovém, ale o něčem, co se reálně děje lidem kolem nás…

Lidem, kteří:

• navenek normálně fungují,
• chodí do práce,
• zvládají děti,
• povinnosti,
• odpovědnost…

… a přitom možná skrývají i sami před sebou, že už jedou z posledního.

Když si během minuty přehraješ svůj celý život

Svoji první panickou ataku jsem zažila před 16 lety. V zaměstnání. Na záchodě.

Pracovala jsem tehdy krátce v jedné mezinárodní firmě a samozřejmostí byly téměř každodenní meetingy táhnoucí se do večera. Nepomáhalo ani to, že můj šéf občas v práci přespával, aby všechno stíhal, a rozhodně mi tedy nebyl dobrým vzorem.

Trochu jsem vnímala, že zápal pro práci se očekává i ode mě. Neuměla jsem tehdy říct NE, takže odchod domů v 19:30 se stal téměř každodenním pravidlem.

Pamatuji si, že na mě doma čekal přítel s večeří a já byla tak akorát schopná si ji schroupat po 8. hodině večer – brutálně vyšťavená. Bylo mi z toho smutno. Měla jsem pocit, že svůj život najednou odsouvám až někam za práci. O víkendu jsem si trochu oddychla, ale moje hlava byla stejně v práci.

Jenže současně mi v hlavě běželo, že musím něco dokázat, ukázat, že na to mám. Že to zvládnu. Prostě taková ta typická mužská energie: ještě přidej, ještě vydrž, ještě se z toho nepos*.

HA!

Byla jsem přesvědčená, že umírám

Jedno pozdní odpoledne – opět po nekonečně dlouhém meetingu, který se táhnul až do večera – mi začalo být divně. Odešla jsem během telekonference na toaletu a během pár sekund se to stalo.

Srdce mi začalo bušit tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z těla. Polil mě studený pot, celá jsem se třásla, brnělo mi v obličeji a zatmělo se mi před očima.

A já byla přesvědčená, že umírám.

Nekecám.

Vůbec jsem nevěděla, co se mi děje. Do té doby jsem snad ani nevěděla, že něco takového existuje. Jen moje tělo najednou začalo vysílat tak děsivé signály, že mi v hlavě jelo jediné:

Lenko, tohle je konec.

Na chvíli jsem úplně zpanikařila. Pak se ve mně ale asi ozval nějaký pud sebezáchovy a instinktivně jsem si opláchla obličej studenou vodou, začala zhluboka dýchat a čekala, až to přejde.

Po pár minutách to opravdu přešlo.

A byly to jedny z nejdelších minut mého života.

Paradoxní na tom bylo, že jsem už dříve zažila několik opravdu vážných situací kvůli své potravinové alergii. Tam jsem se už párkrát viděla v rakvi (nepřeháním), anafylaktický šok je vážně životu ohrožující – ale aspoň jsem věděla, co se děje, proč a co s tím mohu dělat.

Tady ne.

A právě ta ztráta kontroly a nevědomost byly možná to nejhorší… ještě nyní mi z toho běhá mráz po zádech.

Proč o tom píšu

Nepíšu to proto, abych něco dramatizovala…

Současný životní styl nás nutí být neustále ve střehu, podávat výkon, honit se za výsledky… ale naše tělo takhle dlouhodobě prostě fungovat nemůže. Není nastavené na neustálou honbu. Potřebuje se taky zregenerovat, odpočívat a nabírat síly.

Pokud už teď delší dobu cítíš, že se v práci necítíš dobře, jsi vyšťavená, napjatá jak struna a něco v tobě už delší dobu říká, že takhle asi ne, nečekej, až dojdeš tam, kam jsem došla já…

Můžeš začít třeba u Kariérního zrcadla  – krátkého zastavení pro chvíle, kdy víš, že v práci něco není v pořádku, ale ještě to nechceš říct nahlas.

Anebo tě velmi ráda provedu i procesem, který ti pomůže ujasnit si, která cesta pro tebe dává teď smysl. I od toho vzniklo Rozhodnutí bez dramatu.

Jenže tehdy jsem ještě vůbec nechápala, proč se mi to stalo právě tam.

Dnes už to vím.

A právě o tom ti napíšu příště …